Dobrým příkladem, který je charakteristický pro umělecký styl Pavla Kosatíka, je již jeho dřívější pojetí Edvarda Beneše v seriálu České století, zejména v epizodě Kulka pro Heydricha. Konflikt Beneše s Wenzelem Jakschem je zde prezentován jako osobní střet a cynická zrada sudetoněmeckého lídra ze strany Beneše, kterého Kosatík stylizuje téměř do role Stalinova spiklence, zatímco širší politické souvislosti tohoto sporu zůstávají zamlčeny jak ve filmovém zpracování, tak i recenzované knize O tom Benešovi. Přitom právě otázka budoucího uspořádání Československa, Jakschova koncepce poválečné Evropy formulovaná ve spise Was kommt nach Hitler (1939), jeho protest proti britskému částečnému oduznání Mnichovské dohody v roce 1942 i otázka postavení německého obyvatelstva po válce představovaly skutečné jádro jejich politického sporu. Nešlo tedy o osobní animozitu dvou demokratů, ale o střet dvou zcela odlišných politických koncepcí poválečného uspořádání střední Evropy, tedy i Československa.

Podobný přístup lze nalézt i v řadě dalších pasáží knihy O tom Benešovi. Kosatík často přistupuje k historickým osobnostem a událostem s předem utvořeným interpretačním rámcem, kterému následně podřizuje výběr pramenů i argumentaci. Opírá se především o memoárovou literaturu, exilové a disidentské interpretace a z historiků nejčastěji o Jana Tesaře, jehož závěry zůstávají i po desetiletích předmětem odborné diskuse. Problém přitom nespočívá v samotném využívání těchto zdrojů, ale v tom, že nejsou důsledně konfrontovány s výsledky historického výzkumu.

Přestože existuje rozsáhlá odborná literatura reprezentovaná pracemi Roberta Kvačka, Antonína Klimka, Bořivoje Čelovského, Jindřicha Dejmka, Jana Kuklíka, Víta Smetany, Jana Němečka, Tomáše Staňka či Karla Kaplana, její závěry se do Kosatíkova výkladu promítají jen okrajově, pokud tedy vůbec. Platí to například pro Kvačkovy závěry k Mnichovu, Smetanovy práce o britské politice vůči československému exilu, Kuklíkovy studie o ústavní nouzi a právní kontinuitě státu, Staňkův výzkum vysídlení Němců, Kaplanovy teze k Únoru 1948 nebo Dejmkovu rozsáhlou monografii o Edvardu Benešovi. Výsledkem Kosatíkovy práce je tak popis dějin, který je literárně působivý, čtenářsky atraktivní a snadno srozumitelný, zároveň však místy působí nápadně selektivně a jednostranně, zejména pokud čtenář nedisponuje alespoň základní znalostí historického kontextu.

Problém Kosatíkova přístupu nespočívá v tom, že Beneše hodnotí kriticky. Kritický pohled na něho je legitimní součástí historické debaty a sám Kosatík nijak neskrývá, že jeho vztah k této osobnosti je převážně odmítavý. Podstatnější je způsob, jakým s historickým materiálem pracuje. Prameny zde často neslouží k ověřování či korigování autorových předpokladů, ale spíše k jejich filtraci. Výběr faktů, svědectví a citací bývá podřízen předem přijatému scénáři, v němž Beneš vystupuje především jako politik definovaný svými omyly, slabostmi a mocenskými kalkuly, zatímco jiné aspekty jeho působení autor nechává bez povšimnutí.

V Kosatíkově knize se tak nápadně potlačuje skutečnost, že Beneš byl demokratickým politikem formovaným prostředím Karlovy univerzity a později Sorbony, zkušeností první republiky, parlamentní kulturou i dlouholetou diplomatickou praxí. Přitom právě Beneš byl v letech druhé světové války hlavní politickou autoritou československého zahraničního odboje, která významně přispěla k obnově československé státnosti po válce. Jeho autoritu neuznávali pouze příslušníci RAF a západního odboje, ale také významná část domácího odboje a českoslovenští vojáci bojující na východní frontě. Kosatík jej však systematicky vykresluje jako politika pohybujícího se v logice mocenských kalkulů, definovaného svými četnými slabostmi, omyly a osobními ambicemi. Beneš zde postupně přestává být demokratickým státníkem evropského formátu a stává se především postavou vykládanou skrze domnělé i skutečné charakterové nedostatky a výtky svých tehdejších politických odpůrců (včetně Adolfa Hitlera). Tento obraz je čtenářsky vděčný, zároveň však vede k významnému zkreslení historického kontextu s dlouhodobým dopadem na národní historickou paměť.

Podobné významové posuny při hře se slovy a fakty lze nalézt i v mnoha dalších úsecích knihy. Při popisu prezidentské volby roku 1935 například Kosatík uvádí, že si Beneš získal podporu Andreje Hlinky příslibem autonomie Slovenska, aby, jak doloží později, prezidenta představil jako státníka, který svými kroky přispíval k oslabování československého státu. Dochované prameny však ukazují, že Beneš s Hlinkou hovořil spíše o decentralizaci státní správy, zatímco autonomní výklad vycházel pouze z Hlinkovy dodatečné interpretace. Podobně jednostranně působí i výklad Nečasovy mise, v níž měl Beneš podle Kosatíka fakticky zahájit „dělení“ státu. Autor však opomíjí skutečnost, že část historiografie tuto iniciativu interpretuje odlišně. Podle tohoto výkladu se Beneš v situaci, kdy západní mocnosti již nebyly ochotny jednat s Československem jako rovnocenným partnerem, pokusil zachovat možnost dalšího diplomatického jednání a zároveň nabídnout územní ústupek nesrovnatelně menší, než jaký byl Československu vnucen o dva týdny později v Mnichově. Nejde zde primárně o to, která teze je přesvědčivější, ale o skutečnost, že alternativní výklady zůstávají v Kosatíkově podání zpravidla stranou.

Ještě problematičtější je Kosatíkovo tvrzení, že se Beneš po druhé světové válce rozhodl jako architekt odsunu „vylikvidovat sudetské Němce“. Beneš ve svých projevech z května 1945 skutečně používal formulace, které dnes působí velmi tvrdě a které lze oprávněně kritizovat. Hovořil například v Brně o „vylikvidování německého problému v republice“ a v pražském projevu 16. května 1945 o nutnosti „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce ... a Maďary“. Přestože lze souhlasit s tím, že nešlo o formulace právě šťastné, není samozřejmé ztotožňovat tyto výroky s tvrzením, že usiloval o fyzickou likvidaci německého obyvatelstva. Beneš navíc sloveso „likvidovat“ používal i v jiných souvislostech, například ve spojení s nutností „vylikvidovat Mnichov“, kde zjevně označovalo odstranění určitého politického a právního stavu. Ostatně obdobný přenesený význam si toto slovo zachovalo i v současné češtině, například ve spojení „likvidace pojistné události“. Převážná část historiografie proto Benešovy výroky interpretuje v kontextu tehdejší snahy o poválečný transfer německého a maďarského obyvatelstva a odstranění důsledků Mnichova, nikoli jako program vyhlazování. Kosatíkovo zjednodušení tak sice funguje jako silný emotivní obraz, z hlediska historické interpretace však stírá rozdíl mezi dobovým politickým jazykem a skutečným obsahem Benešovy politiky.

Podobnou asymetrii výkladu lze sledovat i v otázce odpovědnosti za konkrétní historické události. Tam, kde lze Benešovi přičíst byť jen nepřímý podíl na tragických důsledcích některých rozhodnutí, například v souvislosti s osudem generála Aloise Eliáše, Kosatík neváhá zdůrazňovat jeho spoluzodpovědnost. Naopak v případech, kdy Beneš vystupoval jen jako součást širšího rozhodovacího mechanismu, ustupuje důraz na kolektivní odpovědnost do pozadí. Týká se to například prezidentských dekretů, jejichž obsah vznikal převážně na návrh exilové vlády a příslušných ministerstev (od dubna 1945 pak výlučně na návrh Košické vlády) a které Beneš jako prezident pouze spolupodepisoval, nebo událostí února 1948, kdy trestuhodně nepromyšlený postup demokratických stran významně zúžil prezidentův manévrovací prostor a vytvořil situaci směřující spíše k ústavní obměně vlády než k jejímu pádu.

Současně je třeba připomenout, že poválečné Československo v letech 1945–1948 nebylo plnohodnotnou parlamentní demokracií první republiky. Politický systém tzv. Národní fronty bývá označován jako invalidní demokracie – formálně demokratický režim, v němž byla již od roku 1945 omezena politická soutěž zákazem části stran, oslabením parlamentní opozice a rostoucím vlivem komunistů na státní aparát. Benešovy možnosti ovlivňovat vývoj proto byly podstatně užší, než jak naznačuje personalizující výklad soustředěný pouze na jeho individuální rozhodnutí. Tyto souvislosti však v Kosatíkově výkladu zůstávají logicky skryty, zatímco pozornost se soustřeďuje výlučně na Benešovo osobní rozhodnutí, které je interpretováno jako další projev jeho údajné tendence „uhnout“, podobně jako v době Mnichova. I zde se tak potvrzuje autorův sklon interpretovat složité historické procesy zjednodušeně.

Vedle selektivní práce s prameny a omezené reflexe současného historického výzkumu představuje největší slabinu Kosatíkovy knihy její sklon vysvětlovat složité dějinné procesy převážně prostřednictvím jednání jednotlivce, jemuž věnoval svoji knihu. Mnichovská krize, exilová politika, poválečné uspořádání státu i cesta k Únoru 1948 byly výsledkem střetu domácích a mezinárodních zájmů, institucionálních omezení, kolektivního rozhodování politických elit i nálad většinové společnosti. Redukce těchto procesů na příběh jedné osobnosti sice vytváří srozumitelné a čtenářsky atraktivní vyprávění, současně však může zastírat skutečné mechanismy a historická fakta, která moderní české dějiny utvářely.

Kosatík se přitom současně tváří, že bourá benešovský mýtus, ve skutečnosti však vytváří jeho falešný protiklad. Tam, kde předešlé interpretace v důsledku zpracování značného pramenného materiálu měly spíše tendenci Benešovy složité momenty a odpovědnost vnímat v širších historických souvislostech, posouvá se nyní důraz - v důsledku omezené reflexe odborné literatury – zcela opačným směrem. Výsledkem není plastičtější ani skutečnější obraz dějin, ale pouze nahrazení jednoho pohledu druhým, navíc velmi vyhroceným a zatíženým vlastní interpretační perspektivou.

Kniha O tom Benešovi je čtivá, podnětná a promyšleně vystavěná kolem hlavních českých traumat první poloviny 20. století. Bezpochyby vyvolá diskusi. Právě proto stojí za kritickou pozornost. Není totiž pouze portrétem Edvarda Beneše. Je také svědectvím o tom, jak obtížné je psát o moderních dějinách způsobem, který odolá jak heroizaci, tak hledání jednoduchých viníků. Právě napětí mezi těmito dvěma póly dodnes formuje významnou část debat o českých moderních dějinách. Kniha však vyvolává otázku, zda některé interpretace nepřispívají spíše k polarizaci debaty než k hlubšímu porozumění minulosti. Pozoruhodné přitom je, že česká historiografie v posledních desetiletích dokázala u řady kontroverzních osobností opustit zjednodušující soudy a veřejnosti srozumitelně nabídnout vyváženější pohled. Platí to například pro prezidenta Emila Háchu, jehož obraz prošel od roku 1989 výraznou proměnou od převážně moralizujícího odsudku k mnohem komplexnějšímu historickému hodnocení. Beneš se takové proměny ve veřejném prostoru zatím nedočkal.

Nabízí se proto otázka, proč se v případě Edvarda Beneše stále znovu vrací potřeba hledat jednoznačného viníka českých dějin. Proč právě jeho osobnost od dob komunistické historiografie dodnes přitahuje emoce a interpretace, které mají tendenci soustřeďovat odpovědnost za tragické zvraty českého 20. století do jednání jediného člověka? Možná tím tato kniha nevypovídá pouze o Benešovi, ale také o fungování české selektivní paměti, která má tendenci přesouvat odpovědnost za složité dějinné procesy do jednání jednotlivců a hledat v minulosti jednoduchá morální vysvětlení.

V Praze 5. června 2026
Pavel Bezděk, absolvent historie FF UK a antikvář

www.vzacneknihy.cz

Líbila se Vám recenze? Od stejného autora si u nás můžete přečíst další: Ivan Fíla: Tisíc očí - Betlémské světlo ve stínu dějin