I v řadě dalších případů je patrné, že Kosatík přistupuje k historickým osobnostem s předem utvořeným interpretačním rámcem, k němuž následně vybírá nebo přizpůsobuje prameny i argumentaci. Využívá především selektivně volenou memoárovou literaturu a z historiků se spíše odvolává na Jana Tesaře, jehož interpretace zůstávají v české historiografii předmětem sporů. Ostatní historické práce a pohledy jakoby pro posluchače, resp. čtenáře neexistovaly.

V přibližně pětihodinovém rozhlasovém seriálu věnovaném Edvardu Benešovi s názvem O tom Benešovi (2026) tak logicky téměř nezaznívá skutečnost, že Beneš byl v první řadě demokratickým politikem formovaným jak svým vzděláním, tak prostředím parlamentní demokracie první republiky. Namísto toho je často prezentován jako slabý často intrikující politik usilující o udržení vlastní moci, případně jako osobnost, která měla již od mládí výrazně negativní vztah k Němcům a jejich pangermanismu, v konfliktních situacích ustupovala a při prvním nebezpečí se vzdala a začala sama republiku porcovat (ke cti Pavla Kosatíka nutno dodat, že se v loňském roce nepřidal k akcím Petra Pitharta, Jana Urbana, Petra Placáka a dalších „přidejme k soše Edvarda Beneše dodatkovou cedulku“).

Tyto interpretace působí narativně velmi účinně, zároveň však směřují k redukci širšího historického kontextu – zejména tehdy, když Kosatík situaci opakovaně dokresluje uhrančivými tvrzeními, že si i Hitler brzy všiml, že Beneš „vždycky nakonec uhne“ apod. Formulace se dobře pamatuje a dobře zapadá do dramatického vyprávění, avšak historicky je zjednodušující a obtížně obhajitelná. A především neodpovídá historické realitě. Nebyli to totiž jen letci RAF, kdo za Beneše během druhé světové války bojovali a pokládali své životy za svobodu Československa.

Podobné významové posuny lze nalézt i v konkrétních historických interpretacích daného pořadu. Při popisu prezidentské volby roku 1935 Kosatík například uvádí, že si Beneš získal podporu Andreje Hlinky příslibem autonomie Slovenska. Historické prameny však dokládají, že Beneš před volbou hovořil o decentralizaci státní správy, nikoliv o autonomii, kterou si Hlinka takto pouze interpretoval.

Ještě problematičtější je tvrzení, že se Beneš po druhé světové válce rozhodl „vylikvidovat sudetské Němce“. V tzv. brněnském projevu z 12. května 1945 Beneš hovořil o „vylikvidování německého problému v republice“, přičemž stejné sloveso používal i v jiných kontextech, například ve spojení s nutností „vylikvidovat Mnichov“. Významový rozdíl mezi těmito formulacemi je přitom zásadní. Takových interpretačních zjednodušení lze v rozhlasovém seriálu o Benešovi nalézt více. Publicista si takové zjednodušení dovolit může, historik – byť právní – nikoli.

Kosatík je především spisovatel a esejista, který vytváří literárně působivé psychologické portréty historických osobností. V případě Edvarda Beneše se přitom často opírá zejména o memoárovou literaturu vzniklou po únoru 1948 a o interpretace části českého exilového a disidentského prostředí, inspirované zjevně například pamětmi literárního historika Václava Černého či nepřímo protibenešovskými narativy Pavla Tigrida z Kapesního průvodce (1988).

Jako esejista je Kosatík bezpochyby mimořádně čtivý a v některých pasážích i překvapivě vyvážený; jeho texty však někdy obsahují výrazné interpretační rozpory. Beneš je například současně charakterizován jako vynikající diplomat a geniální vyjednavač světového formátu, zároveň jako politik, který v klíčových historických okamžicích selhával. Vysvětlení těchto rozporů, vyžadující širší analýzu historického kontextu, by však literárně vystavěný narativ u Pavla Kosatíka podstatně komplikovalo.

Na poli popularizace dějin nemá Kosatík v současnosti mnoho konkurentů – jeho texty jsou čtivé a přístupné. Jeho knihy se čtou samy. Problém jeho historických interpretací však nastává především ve chvíli, kdy se tyto literárně či filmařsky vděčné, avšak někdy nedostatečně podložené a vyhraněné závěry začnou propisovat do formování širšího veřejného povědomí o českých dějinách a jejich osobnostech.

Historická zkušenost přitom ukazuje, že kulturní a mediální elity mají mimořádně silný a dlouhodobý vliv na kolektivní paměť – vliv, o němž si akademičtí historikové mohou často nechat pouze zdát. Připomenout lze například řemeslně mistrně zpracovaný seriál Třicet případů majora Zemana, který na několik generací výrazně pokřivil interpretaci některých událostí moderních dějin, nebo dokonalý film Amadeus, jenž však v rámci umělecké licence prakticky navždy deformoval představu světa o osobnosti skladatele Antonia Salieriho.

V nekonečných debatách o Mnichovu a jeho výuce na školách – která prý byla pro Pavla Kosatíka motivem k sepsání připravované monografie o druhém československém prezidentovi, jejíž desetidílný seriál představuje jakousi její ochutnávku – často zaniká skutečnost, že rozhodnutí nepřijmout vojenský střet nebylo osobním rozhodnutím Edvarda Beneše. Jednalo se o kolektivní rozhodnutí politické reprezentace i vrchního velení armády v situaci bezprecedentní mezinárodní izolace, kdy šance na vítězství v kruhové obraně – za nepřátelství sousedního Polska a Maďarska a za existence sudetoněmecké páté kolony uvnitř státu i armády – byly nulové.

Proto se Československo, nikoli Edvard Beneš, rozhodlo prohrát bitvu, aby mohlo vyhrát válku, což se také v roce 1945 stalo. Kdyby nebylo Beneše, pravděpodobně by tak brzy neexistovala exilová vláda v Londýně; Britové by s Františkem Moravcem nikdy nejednali, natož aby s ním organizovali výcvik parašutistů pro likvidaci Heydricha…

Redukovat situaci na rozhodnutí jediné osoby proto znamená přehlížet jak politický rámec tehdejšího státu, tak širší mezinárodní kontext evropské politiky appeasementu, kterou Churchill později vystihl slovy: „Měli jsme na vybranou mezi válkou a hanbou, zvolili jsme hanbu, a budeme mít válku.“ Tento citát však od Pavla Kosatíka v seriálu nezazní; je zvolen jiný, který lépe zapadá do jeho kritické konstrukce jednotlivce, kdy si Češi podle Churchilla na úkor cti neuměli správně vyhodnotit předmnichovská fakta.

Slabinou Kosatíkovy interpretace je výrazná personalizace historických procesů. Beneš je v jeho podání někdy líčen, jako by existoval mimo institucionální rámec demokratického státu, který – slovy Karla Kramáře – snad ani není z tohoto světa. Takový obraz však neodpovídá ani fungování parlamentní demokracie první republiky, ani době ústavní nouze během druhé světové války, ani realitě vnitřních a mezinárodních vztahů, v nichž se Československo / Protektorát Čechy a Morava ve třicátých a čtyřicátých letech nacházelo.

Podobná personalizace se objevuje i při výkladu poválečných poměrů a událostí vedoucích k únoru 1948. Beneš bývá například označován za „architekta odsunu“, což je interpretace, která v odborné historiografii neobstojí. Na tvorbě prezidentských dekretů se podílela především Právní rada jako odborný právní orgán exilové vlády spolu se Státní radou; schvalovala je exilová vláda, přičemž prezident je zpravidla na návrh vlády pouze spolupodepisoval. Po ustanovení vlády v Košicích byly dekrety vydávány výhradně na návrh vlády a v souladu s Košickým vládním programem. Dekrety tak představovaly kolektivní legislativní akt, nikoli osobní rozhodnutí prezidenta.

Při výkladu příčin odsunu navíc nelze opomíjet ani stanovisko domácího odboje, zejména jeho vojenské složky, která byla – i ve srovnání s postojem prezidenta – výrazně radikálnější. Navíc ani jeden z prezidentských dekretů, které bývají v publicistice nepřesně označovány za „Benešovy dekrety“ namísto za „tzv. Benešovy dekrety“, nenařizoval samotný odsun německého obyvatelstva. S vysídlením souvisely pouze nepřímo dva konfiskační dekrety a jeden dekret upravující československé státní občanství osob německé a maďarské národnosti, přičemž k jeho samotnému provedení byla užita vládní nařízení a předpisy ministerstva vnitra a obrany, včetně některých předpisů předmnichovských. Je za ně snad odpovědný Masaryk?

Kosatíkovo popularizační dílo bezpochyby přispívá k oživování veřejné diskuse o českých dějinách, což je samo o sobě legitimní a potřebné. Vzpomeňme jeho úspěšnou knihu Jiný T. G. M. (2018). Zároveň však vyvolává otázku, zda některé interpretace nepřispívají spíše k polarizačním zjednodušením než k hlubšímu historickému porozumění, jehož se za posledních 30 let podařilo překvapivě dosáhnout například u prezidenta Emila Háchy, jehož historické hodnocení prošlo v posledních desetiletích výraznou proměnou ve prospěch vyváženějšího a méně zjednodušujícího pohledu.

V této souvislosti lze připomenout slova profesora českých novodobých dějin Roberta Kvačka, který na jedné ze svých pozdních přednášek charakterizoval Edvarda Beneše výrokem: „Po celoživotním přemýšlení jsem dospěl k závěru, že čím více o něm víme, tím méně mu lze vyčítat.“ Současně však upozornil i na jeden z Benešových eticky problematických momentů – skutečnost, že se po svém návratu do Prahy v květnu 1945 nedokázal zasadit o důstojný konec života prezidenta Emila Háchy.

Právě v této tendenci personalizovat složité historické procesy lze spatřovat širší problém celé české historické paměti. Výklady moderních dějin často redukují strukturální a kolektivní rozhodování politických elit i širší společnosti na jednání jednotlivce kdesi na Hradě. Namísto komplexní reflexe jejich odpovědnosti – tedy nejen elit, ale i obyčejných lidí – tak vzniká zjednodušený alibistický výklad, v němž za zásadní česká historická traumata nese odpovědnost především Edvard Beneš, nebo – slovy autora – „ten“ Edvard Beneš.

Pavel Kosatík měl přitom mimořádnou příležitost představit české moderní dějiny širší veřejnosti v komplexnější podobě a zasadit česká i evropská historická traumata do širšího kontextu, jak to činí práce řady akademických historiků, například Roberta Kvačka, Jindřicha Dejmka, Jana Kuklíka, Víta Smetany, Tomáše Staňka či Karla Kaplana. Jejich odborné práce však ve veřejném prostoru dlouhodobě jen obtížně konkurují popularizačním projektům, jakými jsou například již zmíněný seriál České století nebo rozhlasové projekty podobného typu.

Výsledkem je, že v selektivní kolektivní paměti dějin 20. století přetrvává zjednodušené vysvětlení, podle něhož za problematické momenty českých moderních dějin nese hlavní odpovědnost jediná historická osobnost, zatímco širší politické elity i společnost jako celek z tohoto výkladu téměř mizí. Na jednu stranu je to praktické: není třeba znát kontext ani historické podrobnosti. Na druhou stranu je poctivé si upřímně přiznat, že většina argumentů v jakékoliv diskusi o naší minulosti, které začínají slovem Beneš, jsou argumenty obecné, a tudíž nepřesné.

V Praze 17. března 2026
Pavel Bezděk, absolvent historie FF UK a antikvář

www.vzacneknihy.cz

Líbila se Vám recenze? Od stejného autora si u nás můžete přečíst další: Ivan Fíla: Tisíc očí - Betlémské světlo ve stínu dějin