Plk. Ing. Stanislav Rejthar – 313. perut RAF
Plk. Ing. Stanislav Rejthar – příběh pilota
313. perutě RAF, který se na konci války stal partyzánským velitelem na Slovensku
Když mi pan doktor Kux nabídl možnost zaslat příspěvek do sborníku ke konferenci Internační tábor rodin zahraničních letců ve Svatobořicích, uvědomil jsem si, že mým hlavním úkolem není pouze připomenout statečné jedince nebo oslavit minulost. Hlavním cílem by mělo být inspirovat – nabídnout myšlenku, která může v posluchači nebo čtenáři zakořenit, dozrát a třeba jednou přispět ke změně – byť jen nepatrné – v jeho vlastním světě. A protože mezi účastníky mezinárodního sympozia Internační tábor Svatobořice 2025 budou také žáci místních základních a středních škol, dovolím si zdůraznit, že tento text je určen především mladé generaci, protože věřím, že někdo z vás naši kolektivní paměť určitě převezme a předá dalším.
Stejný motivační záměr lze vyčíst i z každoročních státních vyznamenání, která prezident republiky uděluje 28. října výjimečným osobnostem naší země. Tato ocenění nejsou jen gestem uznání, ale také výběrem vzorů. Prezident republiky tímto způsobem veřejně oceňuje ty, jejichž činy si máme připomínat, následovat je – vědomě i přirozeně – a čerpat z nich inspiraci pro naše vlastní životy. Ať už se jedná o výjimečný čin, nebo celoživotní povolání či postoj, jde o příklady, které mají potenciál „táhnout“, jak říkali už staří Latinové – exempla trahunt.
Ale jsou všichni tito lidé opravdu „jen“ příklady? Není toto slovo samo o sobě příliš ploché? Neobsahuje snad také jiné významové vrstvy – příklad, idol, hrdina, vzor? A existuje mezi nimi určitá hierarchie? Při pohledu na vyznamenané osobnosti posledních desetiletí se tato otázka zdá být na místě.
Mezi vyznamenanými se každoročně objevují osobnosti z nejrůznějších oblastí veřejného života – ženy a muži, političtí vězni, vědci, lékaři, pedagogové, duchovní, umělci, sportovci, vojáci, hasiči, policisté i civilisté. Vzpomeňme například na Michala Velíška, střihače TV Nova, který se v roce 2005 neváhal zastat napadené ženy v parku a za svůj hrdinský čin zaplatil životem. Jeho příběh ukazuje, že vzor může vyrůst i ze zdánlivě obyčejného civilního postoje.
Stát při slavnostních aktech symbolicky vybírá reprezentanty jednotlivých skupin, protože ví, že není možné ocenit všechny. Mnozí také už nežijí, další zůstávají opomíjeni – jako třeba tisíce politických vězňů z doby komunistického režimu. Proto stát spoléhá na občanskou společnost, historické spolky, veřejné instituce a jednotlivce, kteří tyto příběhy uchovávají. Věří, že vzory si lidé dokážou najít sami – často ve svém okolí nebo v lokálních dějinách. A to i v případech, kdy za jejich osudy nese odpovědnost právě stát, který je v minulosti připravil o svobodu, kariéru, zdraví či dokonce život.
Motiv vzoru nás provází celým životem. Vzory formují rodinné prostředí, školní výchovu, pracovní morálku, ovlivňují naše hodnoty i společenské postoje. Přesto se jako česká společnost mnohdy nedokážeme na těchto vzorech shodnout. Výsledkem je u nás poměrně ojedinělý fenomén: největší popularity dosahují buď historické postavy dávno minulé – jako Karel IV. – nebo naopak zcela fiktivní hrdinové jako je např. Jára Cimrman či třeba Igor Hnízdo.
Tento jev lze částečně vysvětlit historickou zkušeností. Skuteční hrdinové byli během čtyřiceti let totalitního režimu systematicky umlčováni a jejich příběhy záměrně vymazávány z veřejného prostoru. Společnost si tak vytvořila únik do minulosti a do fikce – do takové nešťastné tradice, která v určité míře přetrvává dodnes, jinak by tak často stále nemohlo zaznívat, že my Češi jsme národ zbabělců, co nikdy moc nebojovali. V této souvislosti si kladu otázku: proč je pro nás snazší obdivovat fiktivní osobnosti? Proč v nich tak jednoznačně rozpoznáváme hodnoty, zatímco u reálných lidí často přehlížíme i mimořádné skutky?
Rozhodl jsem se tedy zkusit nalézt konkrétní historickou postavu, která by mohla být „reálným protějškem“ některého z našich smyšlených hrdinů. Příkladem budiž profesor Jakub Hron (1840–1921), učitel, fyzik, lingvista a vynálezce – snadný předobraz Járy Cimrmana. Jeho slavný „buňát nekotitelný“ – nepřevrhnutelný kalamář – používal sám Karel Čapek. Ruku na srdce, kdo z vás o prof. Hronovi kdy slyšel?
Podobně snadnou paralelu nabízí srovnání postavy učitele Igora Hnízda z filmu Obecná škola a skutečných vojáků západního odboje. Hnízdo je ve filmu charismatický a přísný voják, který přichází po válce učit do malé školy. U dětí si získává respekt a obdiv. Jeho autorita je postavena na hodnotách jako statečnost, čest, vlastenectví, vzdělání a víra ve spravedlnost. A přestože se v průběhu filmu ukáže, že mnohé z jeho činů mohou být přikrášlené, děti to vědět nepotřebují. Touží po vzoru. A on tuto roli naplňuje.
Právě takové mimořádné osobnosti (Igory Hnízda) jsme v našich moderních dějinách skutečně měli. Co se zdálo být na stříbrném plátně nereálné, bylo ve skutečných životech během války možné.
Jedním z těchto pozoruhodných mužů byl plk. Pavel Svoboda (1916–1993), palubní střelec z 311. bombardovací perutě RAF, který byl v roce 1941 spolu s Aloisem Šiškou a dalšími letci sestřelen nad Severním mořem, přežil řadu dnů bez vody ve člunu, pak dva a půl roku v německém zajetí, uprchl ze zajateckého tábora a na konci války se zapojil do partyzánského odboje na jižní Moravě, načež byl zatčen a znovu vyšetřován na gestapu. Pamětní deska tomuto hrdinovi z Bohuslavic u Kyjova byla odhalena teprve v dubnu 2023 – protože si ho někdo zkrátka všimnul, shromáždil pár nadšenců, vypsal sbírku, uspořádal překrásný pietní akt a v obci zanechal pamětní desku pro budoucnost.
Podobně silný příběh nabízí i osud stíhače 313. perutě RAF, plk. Ing. Stanislava Rejthara (1911–1977), rodáka z moravských Kuroslep. Po potlačení Slovenského národního povstání se stal partyzánským velitelem v Nízkých Tatrách a po válce v rámci své vojenské kariéry také přednášel na různých vojenských učilištích. Jeho životní dráha se jako u všech těchto statečných mužů tragicky zlomila po roce 1948.
Plk. Rejthar byl mužem, který reálně naplnil ideál válečného hrdiny, velitele, pedagoga i morální autority. Přesto jeho jméno dnes zná málokdo. Proto je důležité, aby příběhy takových osobností zaznívaly – nejen při slavnostních příležitostech, ale i v běžném veřejném prostoru, ve školách, v knihách, filmech nebo na konferencích, jakou je tato. I proto, že jeho matka a dva bratři byli v průběhu války postupně internováni ve Svatobořicích, přestože v případě jeho matky Františky o tom dodnes nikde neexistuje žádný archivní důkaz (seznamy jsou stále neúplné, přestože pamětníci ještě žijí).
Když jsem se kdysi zabýval svými „hnízdovskými“ úvahami o roli vzorů ve společnosti, dozvěděl jsem se mimochodem, že Zdeněk Svěrák žil v 60. a 70. letech na pražském Spořilově. Napadlo mě tehdy, jak moc by se asi pousmál, kdyby věděl, že jedním z jeho skutečných sousedů – které mohl potkat při svých procházkách kolem Hamerského rybníka – byl právě výše zmíněný Stanislav Rejthar, jehož život byl místy naprosto neuvěřitelný.
Po okupaci Československa uprchl přes Polsko do Francie. Stejně jako řada dalších uprchlých československých vojáků krátce vstoupil do cizinecké legie, posléze uprchl do Anglie, kde létal jako stíhací pilot u 313. perutě. V roce 1942 se v Oxfordu – během jednodenního volna, které mu osobně povolil generál Karel Janoušek – oženil. Vzal si překrásnou studentku anglické literatury, shodou okolností Češku, jejíž otec pracoval v londýnské Kanceláři prezidenta Edvarda Beneše. O rok později byl při letu nad Belgií zasažen, jeho Spitfire to ještě do Anglie zvládl, tam však havaroval. Rejthar přežil, částečně ochrnul, aby se za půl roku zázračně zotavil a vrátil se do kokpitu své stíhačky. Jeho odolnost a odhodlání byly mimořádné, tolik chtěl žít a bojovat za svobodu své země.
Byl bezpochyby vynikajícím pilotem. Důkazem budiž i skutečnost, že mu byl Brity jednou svěřen čestný úkol ve stíhačce spolu s dalšími letci doprovázet letoun Winstona Churchilla na cestě do Afriky. Na každý let si tento původem katolík, posléze evangelík, bral do kabiny Bibli – Bůh mu jeho důvěru po celou válku oplácel. Rejthar se ze všech bojových letů nad moře i nad okupovanou Evropu vrátil.
Ani to jej však neodradilo. Když se na konci roku 1943 naskytla příležitost zapojit se do příprav Slovenského národního povstání, dobrovolně se přihlásil do zahraniční mise, která měla posílit slovenský odboj. Spolu se škpt. Františkem Fajtlem a dalšími devatenácti vybranými piloty se vydal přes Afriku, Blízký východ, Irán, SSSR až na Slovensko, kde v pozici náčelníka štábu 1. československého samostatného stíhacího leteckého pluku zasáhl do bojů Slovenského národního povstání. Jednalo se o unikum, kdy větší regulerní letecká jednotka operovala více než měsíc z polního letiště v týlu nepřítele. (Škpt. Rejthar se zde z titulu své funkce při různých jednáních osobně setkal s oběma slovenskými generály - Rudolfem Viestem a Jánem Goliánem a plk. Přikrylem, stejně tak s komunisty Rudolfem Slanským a Janem Švermou, který později umrzl během jedné noci právě v jeho skupině při ústupu do hor po likvidaci letiště Tri Duby.)
Pro Rejthara bylo příznačné, že aby se v něm po pádu povstání znovu neprobudil onen hnízdovský gen – znovu zvolil v životě těžší možnost. Poněkolikáté. Letadlo nebylo pro každého, ne každý z letců a pozemního personálu se mohl vrátit do SSSR. František Fajtl mu místo v letadle jako vyššímu důstojníkovi nabídl, Rejthar odmítl s tím, že jako velitel pozemního personálu se musí postarat o všechny, pro které místo v lavočkách už nezbylo. Byl konec října, v noci mrzlo. Vojáci a letci ustoupili do hor. Rejthar se v horách stal partyzánským velitelem, vyhazoval německé vlaky do povětří a v kraji operoval pod falešným dokladem Ondreje Kováčika, který mu vystavil jeden statečný evangelický farář. Znovu několikrát utekl smrti. Třeba ten večer, kdy byl v jedné osadě v noci pro jídlo a do chalupy náhle vstoupili dva němečtí vojáci. Mohl je zastřelit, ale hospodyně ho vytřeštěnými očima prosila, aby to neudělal. Němci by na druhý den vypálili celou osadu. Rejthar to pochopil, pistoli nechal v kapse, Němce pozdravil a začal jako místní čeledín přikládat do kamen. Štěstěna při něm stála i zde. Stejně tak v den, kdy s osmdesáti vojáky v únoru 1945 přešli pod palbou frontu a dočkali se tak konce války. Byl pohublý, ztratil několik desítek kilogramů, ale přežil. O měsíc později, v březnu 1945, byl povýšen na majora a pro rodinu ho v léčebném sanatoriu nedaleko Štrbského plesa čirou náhodou při jedné z návštěv raněných vojáků objevila Hana Benešová, která se osobně znala s jeho tchánem z kanceláře prezidenta republiky v Londýně. Paní Benešová krátce nato odeslala do Londýna telegram, který vstoupil do dějin Rejtharovy rodiny: “Lucky, not caught”. V tento den pro jeho manželku a čerstvě narozeného syna skončila válka.
Po válce Rejthar vystudoval Vysokou válečnou školu, dosáhl hodnosti pplk. gšt., přednášel taktiku leteckých operací a působil ve velitelských funkcích v armádě, a to jak v Praze, tak v Brně. Míru si však užil jen necelé tři roky. V roce 1948 byl v Brně zatčen, následně vyšetřován v nechvalně proslulém "Domečku" na Loretě, vyloučen z armády, zbaven bytu, majetku i důchodu. Při výsleších mu tehdy pomohla jeho válečná zranění – jako čtyřicetiprocentní invalida se pro práci v uranových dolech nehodil. Po zbytek života však nesměl vykonávat odpovídající profesi. První roky pracoval jako jeřábník v Neratovicích, což kvitoval s jistou úlevou: „Jen tam nahoře jsem byl zase svobodný, estébáci za mnou v polobotkách nikdy nevylezli.“ Jejich dohledu se ale nikdy zcela nezbavil. Státní bezpečnost ho spolu se všemi členy jeho rodiny sledovala až do konce života, resp. do r. 1989 – její agenti bydleli přímo v bytě naproti přes chodbu. Prý to byli celkem “milí” lidé, někdy jim i pohlídali děti nebo vnoučata, když šel zas na výslech.
V roce 1968 – během krátkého období politického uvolnění po potupné kvazi rehabilitaci v roce 1964, kdy si s Františkem Fajtlem od soudruhů vyslechli trpká pokárání - daroval státu vzácnou relikvii: československou vlajku z moskevského velvyslanectví, kterou mu v roce 1944 v Moskvě předal generál Heliodor Píka. Tuto vlajku měl obtočenou kolem těla a nesl ji během tzv. Pochodu bílé smrti do hor po potlačení Slovenského národního povstání. Dnes je uložena v Leteckém muzeu Kbely.
Přestože by se mohlo zdát, že se Rejthar po roce 1989 morální satisfakce zprvu nedočkal, nakonec ji přece jen obdržel – ne však od státu, nýbrž od občanské společnosti. V roce 2009 si ho tehdy čtrnáctiletý student Daniel Ort z pražského Arcibiskupského gymnázia vybral jako svého hrdinu do prvního ročníku studentské Ceny Příběhů bezpráví. Rejthar obdržel ocenění in memoriam, které převzala jeho dcera Olga a vnuk Michael.
Impulsem k tomu se staly jeho výjimečné paměti Dobří vojáci padli…, které vyšly zásluhou jeho dcery Olgy. Ta si je v roce 1967 – tehdy ještě jako studentka – vyslechla a slovo od slova zapsala, aby je později společně s JUDr. Beránkem vydala v roce 1999. Paměti vyšly celkem čtyřikrát a pokaždé byly zcela rozebrány. Právě díky nim si Rejtharova života všiml zmíněný student – mimochodem také evangelík. Jeho iniciativa později inspirovala obec Kuroslepy a dva vojenské kluby z nedalekého Březníku a Kralic nad Oslavou k realizaci projektu pamětní desky – deska byla slavnostně odhalena na obecním úřadě v roce 2013. Do obce byl tehdy dopraven model Spitfiru v životní velikosti, pamětní desku odhalil generál RAF Emil Boček, promítal se film z roku 1945 o Rejtharově příjezdu do Kuroslep, konala se přednáška a výstava relikvií našich zahraničních letců. Armáda poslala z nedaleké vojenské základny v Náměšti nad Oslavou dva bojové vrtulníky pro slavnostní přelet. To vše díky pamětem – a jednomu obyčejnému chlapci, který tehdy ještě ani neměl občanský průkaz.
Od té doby se tam díky podpoře pana starosty Vladimíra Bureše a Jaroslavy Kašparové každoročně koná 28. října pietní akt. Snad i díky nim obdržel Rejthar za své válečné hrdinství v roce 2018 Kříž obrany státu od ministra obrany, za období 1964–1977 dosud vojensky rehabilitován nebyl…
Jako historik si dovolím tvrdit, že vedle knihy Sestřelen od Františka Fajtla je právě Rejtharova kniha jedním z nejzásadnějších autobiografických děl československých letců RAF. Sestřelen je o jedinci v souboji s nepřítelem. Dobří vojáci padli… zachycuje osud celé generace vojáků a jejich rodin v boji proti nacismu a komunismu od první republiky až do časů normalizace na pozadí světových dějin. Rejthar byl kromě všeho člověk s výjimečnou faktografickou pamětí, historickým a geopolitickým přehledem. Vždy věděl, kdo je kdo, zejména u komunistů to dokázal odhadnout s neuvěřitelnou prozíravostí. Jeho paměti jsou tak i dnes velice aktuální učebnicí dějin 20. století.
Závěrem se proto obracím na každého z vás. Pokud vás oslovuje minulost, zkuste se ve svém okolí porozhlédnout. Možná narazíte na zapomenutého hrdinu – politického vězně, skauta, letce, odbojáře, člověka, který měl být umlčen, ale kterého může připomenout právě vaše iniciativa. Stačí vyhledat příbuzné, získat fotografie, kontaktovat obecní úřad, místní školu, učitele dějepisu nebo pamětníky. Možná vznikne zase nějaká další pamětní deska či nově pojmenovaná základní škola. Možná vznikne i nějaké přátelství. A rozhodně vznikne důkaz, že občanská společnost má sílu, kterou stát často nemá a ani mít nemůže.
Našich západních letců bylo přibližně 2 500. K dnešnímu dni má pamětní desku nebo jinou formu připomínky v naší republice zhruba 600 z nich. Ne každý z těchto odvážných mužů byl velitelem perutě, ne každý sestřelil nepřátelské letadlo nebo potopil německou ponorku. Ne každý byl sestřelen, ne každý během války padl. Naši západní letci tvoří pestrou skupinu skutečných hrdinů – patří sem piloti, navigátoři, radiotelegrafisté, palubní střelci, pozemní personál a další, včetně žen, které za války sloužily v Británii jako tzv. WAAF viz postava řidičky např. ve filmu Nebeští jezdci. Je třeba je znovu objevit a připomenout v našem společenském vědomí, něco si o nich zjistit, zazvonit u dveří jejich potomků a získat skeny fotografií těchto statečných mužů. Poté oslovit starostu, učitele dějepisu, faráře, místní skauty nebo muzejníky a zapojit je do komunitního projektu typu pamětní deska. Následně bude potřeba najít někoho, kdo připraví čtivý a důstojný text, někoho, kdo spustí sbírku na Donio.cz, a také někoho, kdo osloví kameníky a navrhne desku po grafické i textové stránce.
Během tohoto procesu lze získat řadu cenných zkušeností, potkáte inspirativní lidi a získáte společný zájem. A především – mnoha rodinám, které se dosud žádného morálního zadostiučinění za křivdy spáchané na jejich předcích nedočkaly, dáte něco, co jim měl náš stát nabídnout už dávno: hmatatelné a veřejné ocenění hrdinství jejich předků mezi jejich rodáky. Jánského Nebeští jezdci, Stránského Zdivočelá země, Hubačův Hřbitov pro cizince nebo Svěrákův Tmavomodrý svět svoji společenskou roli splnily vrchovatě, ale znovu: to jsou jen filmy…
Každoročně se na mapě České republiky objeví v průměru dalších 6 až 10 pietních míst. Naprostá většina těchto akcí jde tzv. zdola, iniciativy přicházejí od lidí. Místa narození našich letců jsou k dispozici 24/7 na adrese Čeští RAFáci (www.rafaci.cz), mapa všech pamětních míst a aktualizované informace o probíhajících pietních aktech pak na Map – Free Czechoslovak Air Force Associates ltd (www.fcafa.com) viz níže:
Místa narození západních letců, výseč mapy zachycuje část jižní Moravy:
Pietní místa věnovaná západním letcům (pomníky, desky, muzea, školy), výseč mapy zachycuje část jižní Moravy:
Stačí zvolit jedno jméno, jeden konkrétní osud, A posunout svět – třeba jen o milimetr. Tak, jako to kdysi v době studií udělala Rejtharova dcera Olga nebo později Daniel Ort. Možná se pak s někým z vás setkáme 28. října 2025 v Kuroslepech při každoročním pietním aktu. I proto, abychom v budoucnu při úvahách o své identitě raději sahali po skutečných vzorech. A ty fiktivní si nechali v knihovnách a na filmových plátnech – jako cenné součásti našeho kulturního dědictví.
V Praze dne 8. května 2025
Mgr. Pavel Bezděk
P.S.: Pamětní deska a titulní strana pamětí plk. Ing. Stanislava Rejthara:
