TISÍC očí - Betlémské světlo ve stínu dějin
Autor: Pavel Bezděk
Tisíc očí začíná jako klasická detektivka ve stylu Agathy Christie: v uzavřeném lázeňském prostředí se jedna z hlavních hrdinek svěří, že plánuje spáchat „ospravedlnitelný“ dokonalý zločin – vraždu nacistického zločince, který se i po sedmdesáti letech od konce války skrývá kdesi v blízkosti Velkých Losin. Záhy se však román proměňuje ve strhující historicko-psychologickou prózu, která tematicky i svou děsivostí navazuje na skvělou tradici Vladimíra Körnera, Arnošta Lustiga či filmového režiséra Františka Vláčila (Adelheid). Fíla vytváří mnohovrstevnatý příběh o zločinech nacismu a komunismu, jakousi učebnici moderních dějin pro začátečníky i pokročilé, v níž z perspektivy svých postav znovu a znovu otevírá další existenciální témata: zločin, hřích, kolaboraci, pragmatismus, pomstu, trest, pochopení, pokání a odpuštění.
Když Ivan Fíla vydal román Muž, který stál v cestě (2018), bylo zřejmé, že na českou literární scénu vstoupil další výjimečný autor. Odvážný výběr opomíjeného historického tématu (osud Františka Kriegela), precizně vystavěné psychologické profily postav, živé dialogy a strhující děj doplňují hrabalovsky obrazné popisy, které si mnohdy doslova říkají o filmové zpracování. Text přesvědčivě dokládá autorův rozhled, vzdělání i schopnost zprostředkovat čtenáři nejen archetypální témata – statečnost, pevnost charakteru, pragmatismus, lásku, zradu či respekt –, ale i suverénní práci s fantazií a invencí, jež působí až ďábelsky věrohodně.
Historické téma se ve Fílově literární tvorbě vrací i ve druhém románu – Rytci kamejí (2019), tentokrát v podobě pohádkově mystické balady, která posouvá hranice autorovy imaginace ještě dál. Text je napsán s mimořádnou jistotou, s důrazem na poezii a symboliku, dotýkající se výšin, jaké známe z tvorby Antoina de Saint-Exupéryho či Paula Coelha. Bylo tedy přirozeným vyústěním, že oceňovaný filmový režisér (film Lea získal v roce 1996 dva České lvy), scénárista a fotograf vytvořil své literární opus magnum – román Tisíc očí, uvedený na svět nejprve na křtu ve Velkých Losinách na začátku prosince 2025 a následně v Praze.
Fíla není depresivní – Fíla je věrohodný. Jeho schopnost popsat myšlenkové pochody postav je dechberoucí, stejně jako propracovanost a dynamika děje, odehrávajícího se nejen na Jesenicku, ale i v různých koutech světa na pozadí druhé světové války, komunismu i postkomunismu. Na pěti stech stranách je čtenář doslova pohlcen vývojem místy hrůzného, místy až bondovského příběhu. Autor si s ním pohrává, nechává jej hádat motivy postav – a znovu a znovu překvapuje nečekanými variantami řešení. Každá postava je uvěřitelná, od historických osobností typu Hermanna Göringa až po obyčejnou hotelovou recepční. Fíla je mistrem příběhu a dialogu; s lehkostí mění vypravěče, impresionisticky mísí minulost se současností a v celkovém konceptu na pomyslné sítnici čtenářova oka „staví kostel“– slovy jedné z hlavních postav, Romana Heyduka, Fílova literárního alter ega.
Román Tisíc očí (2×500) je především výpovědí o děsivých zločinech nacismu a komunismu, o jejich nepotrestání a o společenském nevyrovnání se s touto minulostí. Na osudech několika generací v průběhu většiny 20. a počátku 21. století autor na jedné straně zachycuje teror války a dvou totalitních diktatur, systematickou likvidaci veškerých hodnot, národů i lidských duší – bez ohledu na to, zda se děla ve jménu Adolfa Hitlera či dělnické třídy. Na straně druhé mistrně popisuje lidskou touhu žít, přežít – někdy i za každou cenu – a víru v sebe sama, spojenou s někdy až nepochopitelnou potřebou druhému odpustit.
Samostatnou úvahu zaslouží postava ústředního antihrdiny, nacistického zločince Hanse Reicharda, jehož činy – podobně jako zločiny tisíců dalších – nikdy nebyly pozemskou spravedlností potrestány. Fíla do něj koncentruje silný motiv, že život sám může být větším trestem než smrt. Reichard je v polovině života fyzicky znetvořen následky těžkého úrazu v kazašském gulagu; jeho obličej se stává jakýmsi obráceným portrétem Doriana Graye. Nese viditelné stopy viny, avšak tyto stopy zůstávají konstantní – nezhoršují se, neprohlubují, nebolí. Trest je jednorázový, nikoli procesní.
Obsesivní cyklus pěti set kreseb obětí, k nimž se Reichard znovu a znovu vrací, tak nefunguje jako cesta k pokání, ale spíše jako pečlivě vedený archiv viny. Paradoxně si přitom obrazy uchovávají formální dokonalost: vina se sčítá, paměť se vrství, avšak estetika a umělecká hodnota jeho tvorby zůstávají nedotčeny. Reichard při kreslení netrpí, jeho tělo ani mysl se nerozpadají; jediné, co jej zneklidňuje, je praktická otázka, zda cyklus stihne dokončit dříve, než zemře. Morální sebezpochybnění tak zcela ustupuje řemeslné disciplíně.
Právě v této statičnosti trestu se otevírá znepokojivá otázka: je život skutečně Reichardovým trestem, pokud jej dokáže bez většího vnitřního rozvratu unést? Náznaky možné katarze se objevují až na okrajích jeho existence – v práci s mrtvými v márnici internačního ústavu v Bílé Vodě, v důsledném, leč patologickém odmítání původní identity nacistického zločince (Reichard přece „zemřel“ a nahradil jej Soukup) a především v shakespearovské konfrontaci s řádovou sestrou Evženií a s vlastní dcerou, která jej po několika desítkách let vypátrala s úmyslem jej zabít, aby se sama – a symbolicky i za ostatní – vyrovnala s mučivým dědictvím nacismu.
Tisíc očí je velký, ambiciózní román, který do života lidí přináší otázky i odpovědi, napětí i historické poznání. Zároveň je mimořádně působivou literární pozvánkou do „Bohem zapomenutého kraje“, jenž byl českým čtenářům teprve nedávno znovu připomenut románem Bílá Voda Kateřiny Tučkové. Ivan Fíla ve svém třetím významném románu, který je velmi šťastně doplněn působivými ilustracemi Jiřího Davida, potvrzuje, že patří k autorům, kteří se nebojí psát o dějinách bez úlev a bez alibi – a právě proto je jeho dílo tak přesvědčivé. Tuto knihu nelze přečíst za jednu noc; Tisíc očí je román, o němž budete po nocích přemýšlet – a přitom si pokaždé vzpomenete na paní Janu, skutečnou majitelku pralinkárny z Velkých Losin. Ačkoliv se objevuje pouze v okrajové roli, zhruba ve třetině knihy, její světlá přítomnost je překvapivá a zároveň nesmírně potřebná: stává se protipólem bezvýchodnosti, srozumitelným symbolem života a lidské radosti z uzdravení – tedy Naděje, která v čtenáři zanechává pocit, že i ve stínu dějin může kdykoli a kdekoli nečekaně zazářit Betlémské světlo.
V Praze 6. ledna 2026
Pavel Bezděk
www.vzacneknihy.cz
